Já nevím proč to dělám.
Dělala jsem to tak vždycky. Strašně jsem lhala, a vymýšlela si. Kdybych ve spoustě věcech říkala pravdu, třeba u nás doma, k ničemu bych se nedostala.
Ale spíše jsem vždycky hrozně chtěla být zajímavá. Vymýšlet si, zveličovat. To byla moje druhá přirozenost. Vždycky jsem chtěla být ta zajímavá, ta o které všichni ví. Vždycky jsem chtěla být obdivovaná. Vždycky jsem lhala a to se mi vymstilo.
Ne, lež nemá krátké nohy. Tedy ne v tom smyslu, že se do toho člověk zamotá a už si nebude pamatovat co kde zalhal.
U mně lež doběhla na to, že se ve mně stal nějaký zlom, je to už pár let. Asi je to spojené s mým členstvím v téměř skautském spolku, kde jsem tak nějak jsem pochopila, že lhát se nemá. Nevím.
Každopádně už nějakých pár let to ve mně vře. Bojuje ve mně totiž neuvěřitelný zlozvyk lhát s mojí morálkou.
Většinou vyhrává morálka. Někdy se ale stále stává, že zničehonic řeknu nějakou lež. Nevím proč. Nechápu proč to dělám, pak jsem z toho jenom špatná, stejně se přiznám a je z toho tichá domácnost. Muž proto nemá pochopení a já ho chápu. To je na tom asi to nejhorší.
Nechci nechci nechci lhát.
Nechci, ale někdy jako bych zapomněla, že to je k ničemu a chci by si mně lidi vážili pro něco, co není pravda.
Mami | 
malá lež někdy neuškodí, jen se to holt nesmí přehánět.
jak ale řekl klasik - "Lež, máš krátké nohy".
Já jsem však původní verzi jako malý přečetl špatně a nechápal jsem, co je poučného na tom, že lev má krátké nohy...