Nechtěla jsem to sem dávat, ale ukázalo se, že je to potřeba. Všechny texty na tomto blogu jsou mé vlastní. Je to má tvorba a vztahují se na ni autorská práva. Pokud chcete něco mého použít, prosím požádejte mě o to. Pokud to neuděláte a já to zjistím, máte smůlu, neboť jsem bohatá svině, co si může dovolit vlastního právníka. 

Ničitel

26. května 2010 v 18:11 | Maruška |  My work
Prohnula se pod mým dotykem jako mladý stromek. Taky byla tak svěží.
Když jsem ji líbal, myslel jsem na oblaka, nekonečnost vesmíru a tu nesnesitelnou vůni její ženskosti.

Chutnala jako jablíčka utrhlá příliš časně v létě. Trpká a nedozrálá.
Nevím, co mě to napadlo, začínat si se sedmnáctkou. Její největší starosti byly tak malé.
Nevím, proč se mnou byla, asi se se mnou mohla chlubit před kamarádkama.
Možná jsem jí připomínal otce.
Když jsme seděli u mně v garsonce a ona se šátrala po mém rozkroku, přišla mi roztomilá.
I když tvrdila, že to dělá od třinácti, i když chlastala a denně si dávala dvě krabky startek.
Připadala mi zábavně nevinná.
Měl jsem chuť zničit něco tak krásného. Donesl jsem jí dáreček.
Nejdřív nechtěla - bála se. Viděl jsem strach v jejích očích, a musel jsem se smát tomu, jak vypadá ve vší své kožené a ocvočkované kráse vyděšeně. Pak, s lehkými pohyby virtuosa, trochou zpoceného odpoledne a vůní semene, dárek přijala. 
Třásly se jí ruce. Pokoušela se stočit ruličku bankovky tak, jak to dělají ve filmech. Vybudoval jsem pro ni cestu, vedl jsem její ruku, jako když otec vede svého syna na první fotbalový trénink.
Ta cesta byla solidní. Bílá. Plná překvapení.
Dala si. Poprvé. Pak jí bylo trochu špatně.
Podruhé.
Potřetí...
Později u mně přespávala. Ještě později u mě blila. Neměla blejt, vyhodil jsem ji. Pár dní mi bouchala na dveře. Pak už jsem to cinkání cvočků neslyšel.
Od tý doby nic.
Měl jsem chuť zničit něco krásného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 26. května 2010 v 18:24 | Reagovat

You roll! Tohle je zatím fakt nejlepší příspěvek, co jsem na tohle téma četla. Poklona a smekám.

2 Colorka Colorka | Web | 26. května 2010 v 18:36 | Reagovat

Wow, tak tohle je něco nádherného ačkoliv je to smutné. Chválím :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.