Nechtěla jsem to sem dávat, ale ukázalo se, že je to potřeba. Všechny texty na tomto blogu jsou mé vlastní. Je to má tvorba a vztahují se na ni autorská práva. Pokud chcete něco mého použít, prosím požádejte mě o to. Pokud to neuděláte a já to zjistím, máte smůlu, neboť jsem bohatá svině, co si může dovolit vlastního právníka. 

Thru the Darkness with Zpičikundy (Pussiesfromcunt)

11. listopadu 2009 v 17:20 | Máruška |  Reporty a recenze
Kapitola první: Tonik skloňujeme jenom s ginem
Tak jsme se měli sejít na čáře ve čtyři. Jako vždycky jsem se balila na poslední chvíli a skoro jsem to nestihla. Tedy přišla jsem asi dvě minuty po srazu, ale v klidu. Šla jsem si vybrat peníze a ještě na rychlonákup k Ahmedovi. 39 narvaná k prasknutí, ještě jsme pomohli najít správnou cestu konkurenčímu týmu a jeli jsme. Na registraci ze začátku jenom já a Lukáš. Pak se zjevil ještě Paulie. Bigy bylo plné bláznů a větších bláznů a třídy byly plné učitelů, studentů, terčů a teček :-)
"Je to Tyranosaurus!"
"Není to divné? Vejde se tam jenom tyranosaur!"
"Ale ne, jdem to risknout... "
Tak tyranosaurus byl špatný guess, protože v další části šifry vyšlo něco jiného.
"Hele, není to Braillovo písmo?" ("Vážení účastníci, další část šifry je Braillovo písmo!")
komisař
REX! ...

Kapitola druhá: Rozděleni nadvakrát
jde se dál, nemáme mapu, což je fakt skvělé, takže Paulie s Honzou mizí na privát k bří. Dvořáčkům. Já, Aleš a Lukáš míříme na další šifru a pak do hospody. Tam zjišťujeme, že celá šifra je založená na vlastnictví mapy, což je tak trochu v prdeli :-/ V okamžiku, kdy se objevily další dvě třetiny týmu, jsme už zkoušeli hádat, kde že se nachází další úkol. Ale až vlastnictví toho cáru barevného papíru s domečky a ulicemi nám pomohlo další destinaci určit.
U sochy dívenky a hocha ve vášnivém čemsi dostáváme změť čar a bodů, v Plzeňském dvoře zjišťujeme, že čtvrtým místem naší pouti je bazén. Kromě jiného se dozvídáme, že jsme málo paranoidní. Já a Lukáš se vydáváme pro čtvrtou šifru a dostáváme do ruky pastu. Fluora. Pamatujíc rady na minulém papíře, odlepujeme a otvíráme všechno co se dá. Alfa, Beta Gama, kódujeme solí a menší bug orgů. Jedeme na Lesnou
Kapitola třetí: Stínadelské uličky
Na lávce jsme dostali krásnou mapičku se spoustou stanovišť a bylo nám jasné že se musíme znovu rozdělit, abychom to trochu urychlili. Na každém stanovišti jsme objevili krásné obrázky a písmenka s čísílky. Luštění bylo jednoduché a okolí bylo prostě krásné. Vzpomněla jsem si na svá léta v SPJF (sdružení přátel Jaroslava Foglara) a na to, jak jsme naháněni Vonty, naháněli Širokka. Roh Mojžíšovy nám mával vstříc a permutace jsem psala jako když tiskne (ačkoliv nevím co to slovo znamená:) Tuhle matematickou vyřešili kluci, já jsem dělala jenom manuální práci. Ale stejně mi to šlo! DOLNIRYBNIKVYCHODROH Zamíříme tedy k soustavě tří rybníků, a k nějjižnějšímu z nich.
Kapitola čtvrtá: Bludičky ve tmě
Už když Paulie na mapě ukazoval náš další cíl, zacinkali mi vzadu v hlavě takové malé zvonečky, ale bylo to asi jen na dvě vteřiny. ´Oni přece ví co dělají!´ počkali jsme si na rozjezd a projeli jsme se pár zastávek směrem k vodě. U dolního ze tří rybníků jsme strávili něco kolem hodiny hledáním šifry a bylo to úmorné. Telefonát, a zjištění, že používáme starší vydání mapy, i když u sebe máme doporučenou novou mě pobavilo. Hlavně když jsem viděla to množství týmů, které tam bloudí taky. Na novém vydání jsme samozřejmě hned našli místo, s označením Dolní rybník, tedy se jednalo o místopisný název a ne nějakou vodní plochu, která je dole. Mířili jsme na Dolní rybník, slibované Zlatohřeboidní sedmé stanoviště. A první pohled na obrovské bludiště byl uchvacující. Trošku zklamáním byla jednoduchost řešení /ne/šifry. Potenciál tohoto stanoviště mohl být ještě líp využit. Kóta 323 nás zavedla k Ústavu botaniky a zoologie v Řečkovicích, kde jsme pod borovicemi počkali, až Paulie donese osmou šifru. Řešení trvalo jenom chvilku, protože první slovo, které padlo, když jsme papír se zadáním viděli, bylo rodokmen (Lukáš). Chudák Honza ani nestihl usnout a řešení bylo na světě. Mířili jsme dál a výš!
Intermezzo: O morálce
Tým Zpičikundy se vyznačuje jednou speciální vlastností, nehádáme se, nejsme na sebe zlí, neštěkáme na sebe a tak vůbec. Já jsem dokonce tak hrozná, že bych pomohla i cizímu týmu, když jsme u toho. Noc Tmou se vyznačovala značně veselou náladou, neutuchající chutí hrát a bojovat. Musím se přiznat, že mě trochu zamrzelo, když se na nás párkrát někdo obořil, třeba v Divišově čtvrti. Nebo když se někdo povyšoval (viz rozjezd Glóbus). Je spousta lidí, která bere věci moc vážně. Já vím, že Tmou je Tmou a je to prestižní a drsné, ale stejně...pořád je to hra, kterou si mají lidé užít. Na co mi je, že to dohraju, když se celou dobu jenom hádám a štěkám na někoho? Já si raději užiju celou hru, jak praví písnička; ´I cesta může být cíl´ a v případě Tmou je to stokrát pravda, no ne?

Kapitola pátá: V tomto textu nehlodejte šifru
Cestou k devítce nás už tradičně vítal špalír týmů, rozesetých podél chodníku, na kládách, pod lampami. Devátá, osudová, ukázala se býti velice složitou. Paulie si trochu dáchnul a na řešení celé záležitosti se vrhl Honza, a sice velice úspěšně. Nevýslovná euforie zaplavila naše řady, když prvních pět písmen dalo dohromady slovo seník. Kdyby neměl Honza kapuci, tak asi i dostane pusu.Vydali jsme se tedy směrem na Jehnice a dále pak na posed umístěný devět kilometrů jižně od Bukovce. Na stanoviště desáté jsme dorazili v dobré náladě, za svítání, čas 6.20.
Kapitola šestá: Dead tree/dead end
Červíčky v jablíčkách jsme ihned identifikovali jako Morseho, samozřejmě. Hnáni přesvědčením, že Morseovka je na Tmou trochu trapárna, jsme další užití morseovky tak nějak zavrhli a vydali se jinou cestou. Když jsme spočítali celkové množství "míst" na stromě, došli jsme k číslu 26, což nás vedlo k všemožnému zkoušení doplňování a přerozdělování zbylých písmen tak, aby to něco udělalo. Bohužel, nad tímto a milionem jiných nápadů jsme strávili něco přes pět hodin. Bylo nám naprosto jasné, že to bude nějaká do očí bijící prkotina, no co se dá dělat, nepřišli jsme na to. A Morseovka dvakrát použitá, to opravdu prkotina je, uznejte... Nicméně, pět hodin "na větrné hůrce", ve společnosti deště, medoviny, Tulamorky, přicházejících a záhy také odcházejících týmů, bylo úžasných. Pauliemu bylo už delší dobu špatně, a tak se po několika prvních hodinách odpojil a vydal se vstříc domovu. My ostatní jsme se trápili a mlátili do hlav. Ba co víc, zpívali jsme, s nadšením jsme vítali další týmy, děsili jsme je (to když jsme se svěřili, jak dlouho, že tu jsme). Mávali jsme z hůrky vlajkou, aby všichni věděli, s kým, že mají tu čest. Pak, asi ve třičtvrtě na dvanáct, jsme se rozhodli to "vzdát", ale jen proto, abychom zjistili, že na konečné stanoviště se vážně do patnácti minut nedostanem. Nu což.
Náš obdiv patří:
organizátorům za tu spoustu práce a nápadů
týmu s kočárkem
všem týmům, které strávily na jedné šifře víc než pět hodin a pak ji rozlouskli
a všem ostatním
Moje díky: děkuji původnímu osazenstvu Zpičikund za to, že mě mezi sebe přijali. Díky za skvěle prožitou noc, za celou atmosféru závodu a za medovinu Honzo!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zítřejší růže Zítřejší růže | E-mail | Web | 11. listopadu 2009 v 20:27 | Reagovat

Krásně napsané, vše dokonale vystižené. Za "pussiesfromcunt" dík! A jinak myslím, že vše ostatní již bylo řečeno.

2 paulie z malého města paulie z malého města | 13. listopadu 2009 v 2:40 | Reagovat

Až ti budou zase v hlavě cinkat zvonečky, nenechávej si to pro sebe! Goooood niiiiiiight ring ding ding ding!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.