Nechtěla jsem to sem dávat, ale ukázalo se, že je to potřeba. Všechny texty na tomto blogu jsou mé vlastní. Je to má tvorba a vztahují se na ni autorská práva. Pokud chcete něco mého použít, prosím požádejte mě o to. Pokud to neuděláte a já to zjistím, máte smůlu, neboť jsem bohatá svině, co si může dovolit vlastního právníka. 

Jsem obě strany mince

19. října 2009 v 18:15 | Máruška |  Reporty a recenze
Jsem nová učitelka a dělám na nadřízené dobrý dojem. Doslechla jsem se, že se panu Urbanovi nelíbí mé hůlky ve vlasech. Přestávám je nosit. Mí studenti jsou jak z internátu, tak z rodin. Jsou poněkud divocí, ale věřím, že není potřeba tvrdá ruka. Nesouhlasím s výchovnými metodami pana Plzáka. Měla jsem v kabinetu rádio upraven tak, aby přijímalo frekvence z Jižního bloku. Mám ráda vysílání ze zahraničí. Někdo mi rádio ukradl a já si nejsem jistá, jestli to na mě nepraskne. Jsem z toho trochu nervózní. Ani netuším, koho podezřívat...

Snažím se ke svým studentům najít cestu.
U stolu na pietní večeři se seznamuji s návštěvníky naší vesnice, dvěma novináři z Metropole. Jeden z nich je starším bratrem mého studenta, problémového Štěpána Bakaly.
Je předvečer Dne rovnosti, a celá vesnice se schází na pohřbu. Starosta pronáší smuteční řeč o svém zesnulém švagru. Vdova se hroutí, referent PP má o poznání kratší řeč. Všichni kondolují. Na pohřbu jsou i pépéčka, vdově po zesnulém PP Michailu Zatonskem nikdo soustrast nevyjádřil. Na konci to udělali až studenti, referent PP a já. Pan Plzák se na mě dívá poněkud překvapeně.
Kulturní večer, promítání filmu. Venku náhodou nachytám odcházející studentky, Smetanovou a Řezáčovou. Vedu je zpátky. Domlouvám studentům, a oni mi slíbí, že nikam nezmizí. Po pěti minutách jich chybí polovina. Dalších pět minut a jsou tam už jen čtyři. Jsem naštvaná, upozorňuji pana Plzáka. Ten vyběhl ven, studenty nevidí, vrací se zpátky, prý to budeme řešit až po filmu. Přichází komisař, viděl studenty jak tančí a křičí někde venku, jdeme je hledat.
Studenti jsou ve třídě, oknem vidím jak dívky tančí na stole. Zablokovali nám dveře, vrážíme do třídy. Nacházíme toluen, alkohol a zakázanou hudbu. Pan Eliáš, pan Urban i pan Plzák studentům vyhrožují, já jsem velice zklamaná. Po tomto incidentu se mi přijde Míra Kodet omluvit. Studenti, až na Evu Trojanovou se vrací na promítání. Eva je v péči referenta pro zdraví.
Komisař hromuje, vyhrožuje, hodnotí. Já mluvím se studenty, vysvětluji jim, co bude mít jejich hloupá párty za následky.
6,45 mě budí pan Plzák, mám připravit rozcvičku. Program rozcvičky se učím nazpamět, doufám, že nic nezapomenu. Zapomněla jsem jeden cvik. Kristína Eliášová na to upozorňuje, vymluvila jsem se z toho, pan Urban mě kupodivu podpořil. Čeká mě vyučování, připravuji se. Mám u sebe svou sbírku poezie, rozhodla jsem se, že na Kollárově Slávy dceři ukážu studentům co je to svoboda. Porada pedagogického sboru, dostávám materiály vhodné k systémovému vyučování. Ostatní nic netuší. Příjezd vyšetřovatelů. Děsím se jich. Na odpoledne jsou určené časy k výslechu, všichni studenti a pan Plzák musí jít ve 13:30 na odběr moči. Hospitace pana Urbana, společně apelujeme na studenty, aby se přiznal ten, kdo donesl toluen. Urban odchází. Rozdám papíry, které mi dal pan ředitel a skoro se podle nich neřídím. Zločin, co je zločin, jak jej definujeme? Určila jsem Lacinovou na recitaci, společně s ní pak ještě Štěpána Bakalu a Mirka Kodeta. Nechala jsem Míru recitovat ze Slávy dcery. SVOBODA. Co to slovo znamená? "Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok." Bavíme se o poezii o tom, co vše se jí dá vyjádřit. Píšu citaci ze Slávy dcery na tabuli. Přichází komisař. Mažu to, schovávám svoji sbírku poezie. Bavíme se o Dni rovnosti, komisař odchází, vracíme se k poezii. Nastává mnou moderovaná diskuze na téma svoboda. Studenti vyprovokovaní volnou diskuzí trochu divočí. Pavel Otčenášek vyskočí s nějakým papírem v ruce. Čte petici, kde obviňuje svého otce z opilství a žádá o nápravu. Studenti podepisují. Hodina dnes končí dříve, protože máme schůzku s rodiči a komisařem, od kterého jsme dostali ultimátum do dnešního poledne, abychom zjistili viníky oné párty. Rodičům vysvětlujeme, jak je důležité, aby se rodiče pokusili se svými dětmi mluvit. Oběd, povinné úsměvy, diskuze s panem Plzákem, zase se neshodneme. Urban, Řezáč i Plzák mi zakázali Lacinovou a kluky na recitaci. Musím tam poslat Vláďu Otčenáška. Odpoledne na ubikaci, hádka s panem Plzákem, vtom se ozve rozhlas a v něm naši studenti. Recituje Lacinová i Bakala, všichni zpívají hymnu. S Plzákem vybíháme ven a smějeme se (i Plzák!).
Odběry moči, výslechy, pedagogická komise. Pan Plzák podsotoupil psychologický test, který u něj odhalil latentní sklony k voyerismu, sexuální fixaci a fetišismu. Komise složená se mě, Řezáče, doktora a Urbana to diskutuje s Plzákem. Obhajuji ho, navrhneme spolupráci mě s ním na internátu. Získávám Plzáka na svoji stranu. Následuje Komise pro přijetí na odborné školy. Přítomni: starosta Smetana, Urban, Řezáč a já. Studenti postupně chodí, jsou zkoušeni ze zásad občanství, je jim domlouváno. Na stole se objeví petice proti Otčenáškovi. Každý kdo je na ní podepsán, je tvrdě zpovídán. Snažím se studenty bránit a doufám, že nikdo neprozradí, že jsem byla u toho. Lacinové Řezáč vpodstatě narovinu řekl, že jestli otec neodvolá dopis Miladě, nemá šanci se na školu dostat. Alžběta chce být učitelkou. Před komisí řekne, že se jí líbilo, jak jsem například dneska mluvila o svobodě. Čekám, že bude následovat můj konec, ale kupodivu jsme se o tom vůbec nebavili. Z komise nám rovnou berou na výslech Petra Otčenáška. Vrací ho se slovy: "je to uvědomělý občan". Jako poslední přijde pan Lacina a oznámí nám, že kvůli dobru své dcery večer odvolá svůj Dopis Miladě. Je to hrdina, který zapře své přesvědčení pro dobro své dcery. Převládá u mě velmi silný pocit bezmoci a znechucení. Muži v komisi si pohrávají s životy těch mladých lidí, jen podle toho, jaké mají rodiče. Komise se nám protáhla, jdu odtud rovnou na výslech. Výslechová místnost číslo 2, vyšetřovatel po mně chce jména, co vím o rozhlase? Toluen, noční návštěva rozhlasové budovy, Kodet, Kodet, Bakala, nepovím nic, co by už nevěděli. "Nevím! Nevím! Tuším! Myslím!" Ptá se na rádio, které se našlo ve skladu, zapírám. Vyšetřovateli se to nelíbí, ale po chvíli mě pouští. Usmívám se, protože kdybych to nedělala, tak brečím. Ptám se, co kdo řekl u výslechů. Situace se začíná vyhrocovat. Někteří jsou znovu odváděni k výslechu. Sýkora jde už potřetí. Probíhají přípravy na oslavy Dne rovnosti. Studenti píší hesla, pépéčka pracují. Večer proběhne soud. Štěpán Bakala mě osloví, s podivným papírem v ruce. Óda na popravu. Beru si ho bokem a vysvětluji mu význam básně. Svojí důvěrou mě potěší. Ptám se ho na svoje rádio. Říká, že s tím má co dočinění Míra Kodet, ten jde zrovna kolem. Ptám se Míry na to, jestli je ta "vysílačka", která se našla ve skladu, moje rádio. Řekl, že o tom pochybuje. Vysvětlila jsem mu, že mi někdo moje rádio ukradl z kabinetu a popsala jsem mu ho. Poté mění názor. Chci vědět, kdo mi ho ukradl, Kodet se s oním neznámým domluví a pak mi řeknou. Chci mít jistotu, že mě neprásknou. Ukáže se, že to má na svědomí Béďa Svoboda. Mluvím s ním, v tom k nám doběhne některý ze studentů (myslím, že Pavel Otčenášek) a tvrdí, že chtějí Béďu zatknout. Radím Béďovi, aby se schoval. Hledáme pro něj vhodné místo. Kontaktovali jsme pana Lacinu, ale u něj nakonec není. Všichni pak hledají Béďu. Jdeme k pomníku, povídám si s panem Plzákem na poměrně odvážná témata. Konečně se chová jako člověk. U příležitosti uctění památky obětem před zavedením Systému recituje Štěpán Bakala báseň. Učitel Urban si mě s panem Plzákem podává. Pokouším se odporovat. Je mi řečeno, že nejsem na stejné úrovni jako Urban. Mlčím. Přicházíme do vesnice. V rozhlase zní nepovolená hudba a hlas Bedřicha, je to hrdina. Zatknou ho a společně s ním jeho matku, Romana Řezáče a jednu z PP, Julii. Následuje soud. Hrozný, nespravedlivý soud, ředitel Řezáč se hroutí a není k uklidnění. Neudržím se a i já něco zakřičím. Mladý Lacina překvapivě svědčí proti Romanovi. Vidím zklamání a šok ve většině tváří. Novotný svědčí proti své ženě a nevlastnímu synu. Soudci jsou tvrdí, a jejich rozsudky jsou definitivní. Snažím se uklidnit pana Řezáče, ale ten je na tom velice špatně. Po odchodu soudců Tonda Kodet praští dva "zrádce": Lacinu a Novotného. Snažím se ho uklidnit a sehnat pomoc pro pana Řezáče. Jsem naštvaná a v šoku. Místo toho abych byla milá, tak se trochu utrhnu na Štěpána Bakalu, později je mi to líto. Starosta předstupuje s tím, že musíme zakončit den ceremonií občanských slibů. Nálada je na bodě mrazu. O svátku, proslov, Kdo se dostal do strany...někdy v té době za mnou dojde starosta s tím, že Lacinová na školu nesmí a tečka. Předstupuje Lacina starší s Dopisem Miladě. Když prochází kolem mně, zastavuji ho a rychle mu říkám, aby to nedělal, že Alžbětu stejně nevezmou na školu. Lacina čte dopis Miladě a pak dokument ukazující, že byla jeho žena bezdůvodně deportována. Je zatčen a odveden. Následují přijetí na Odbornou školu, to mám na starosti já. Než jmenuji tři studenty, zarazím se. Mám sto chutí říct Alžbětu Lacinovou, ale nakonec se poddám a řeknu tři správná jména. Zařadím se zpátky a je mi na zvracení. Pokaždé, když se podívám na svoje studenty a jejich hrdé tváře, obrovsky mě to posílí. Následují občanské sliby. Když je na řadě Bětka Lacinová, začne vykřikovat, že je Systém prohnilý. Je odvedena. Moji studenti mě drží nad vodou. Štěpán Bakala mi prozrazuje, že se rozhodl jít v mých stopách. Rozhodl se mít dvě tváře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Komisař Komlos Komisař Komlos | 19. října 2009 v 18:25 | Reagovat

Jednoho dne, občanku přešlápneš. Uděláš chybu a někdo uvědomělý informuje o tvém rozvracení. A pak, pak se znovu setkáme. Tentokrát se smát nebudeš po odvedení z výslechové místnosti. To ti slibuji.

2 Jezevec Jezevec | Web | 19. října 2009 v 18:28 | Reagovat

Ty jo, skvělé počtení. Díky, jsem fakt rád, že jsi zahrála tu kantorku takto. Byla jsi skvělá v tom, jak jsi hrála na obě strany a přitom nekřivila záda. Doufám, že doba, kdy tohle budeme muset zažít bez rolí, nikdy nepřijde.

3 Žaba Žaba | E-mail | Web | 19. října 2009 v 18:44 | Reagovat

Skvelé, vďaka za tento pohľad.  :-) Z tvojej hry som toho moc nevidel, ale potešilo ma to o to viac... je až neuveriteľné aké silné emócie zostali po tej hre, a ako jednoducho sa dajú znovu vyvolať na povrch.

4 Plzák I. Plzák I. | 19. října 2009 v 19:13 | Reagovat

Změnila jste můj život.

5 Maruška Maruška | 19. října 2009 v 20:46 | Reagovat

Ne, jednoho dne se nebudu smát. Jednoho dne mě z té místnosti už nikdo neuvidí odcházet, že?

6 Jan Mráz Jan Mráz | Web | 19. října 2009 v 22:22 | Reagovat

"Mrazí mne. Ale zatnu zuby. Raději bych žil v Systému, než ve svobodném chaosu, kde vítězí silnější a "Zákon džungle" je jediným nápisem na růžovém papíru. Což je zásadní změna oproti stavu na začátku projektu a v průběhu tvorby hry."

Tohle jsem si doopravdy myslel v průběhu dnešního dne. Ale po přečtení tvého souhrnu jsem už zase normální. Díky.

7 Tonda Kodet Tonda Kodet | 19. října 2009 v 22:57 | Reagovat

[4]: Pravda, pak na mě pan Plzák nebyl zlý, ikdyž...už konečně měl důvod:)

8 Jiřina Musilová Jiřina Musilová | 19. října 2009 v 23:09 | Reagovat

A já myslela, že si tykáme, Ivane

9 Houba Houba | Web | 18. listopadu 2009 v 16:21 | Reagovat

No, tak teď jsi mě posadila na prdel ... že něco takovýho napíše někdo, kdo ten Systém nemohl zažít, to teda mrkám na drát. :-O Z toho fakt docela mrazí a i když je místy nadsázka, hodně přesně to vystihuje stav, který lidi brali jako ne snad "normální", ale jako že "tak to prostě je, dělej co se po tobě chce a hlavně na sebe neupozorňuj"... (btw. kdo viděl Aravidzeho Pokání? Tenhle text mi ten film docela silně připomněl, i když je samozřejmě z jiné doby a jiného místa... Jen opravdu nevím kde se dá dneska sehnat.)  
P.S. Fakt díky za svobodnej chaos s nepsaným zákonem džungle, než žít v Systému, kde zákon černé na bílém definuje, kdo má v té džungli navěky vládnout - a ostatní jim buď lezte do prdele, nebo vám šlápnou na krk, jakmile se pokusíte jim na tu moc šáhnout...

10 pavel pavel | E-mail | Web | 3. června 2010 v 12:00 | Reagovat

až mne zamrazilo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.